1949

Theatrum mundi et Dei, in Rouška Veroničina 1949, ripubblicata in Dílo II., Československý spisovatel, 1992, Praga, Repubblica Ceca.

Theatrum mundi et Dei

Takoví jsme. Taková je to hra
Hlediště od jeviště
pro přízračnost světla zkornatělého víc nerozeznáš
Smích zní jak řinkot převzácných věci zbůhdarma rozbíjených
které ustavičně přinášejí odkudsi odjinud než ze světla
a slzy glycerinové stékají po falešné tváři tlusto nalíčené
jež hraje i hledí na hru svou
zatímco v koutcích úst nepravdivých
zatímco v koutcích očí v sloup obrácených
černé hemžení obstarává
bůh muchJenomže tu a tam
ta falešná tvář se ukazuje tak smrtelně pravdivá
Jde najednou o všechno
Slzy glycerinové se řinou jako krev nejlidštější
Ústa lži vydávají strašlivá svědectví proti nám
Oči se otvírají a zavírají jak východ a západ dne posledního
po kterém nebude už nic
a do přecpaných galerií století zvědavě zevlujících
náhle hrůzou zkamenělých
zírá
Rouška Veroničina…Takoví jsme a tak si zahráváme
s ohněm, jenž pálí, ale nespaluje
zatímco máme kdykoli možnost vyjít z tohoto pekla na závdavek
a jsme tak jiní a všechno je jiné
když sundáme z hlavy maškarádu své vážnosti
když se zujeme z obtížných střevíců své úlohy naučené
a bosí překročíme práh Království Božího kdekoli
mezi dětmi
a díváme se s nimi Bohu na prsty
jak dělá hvězdy a spoustu těch věcí každoročně opakovaných
od fialky až k bouřiTak bosí překračujeme práh neděle, práh Domu Páně
Zpívají. A co tam venku se děje tak urputnĕ
v pitevnách, v nemocnicích a na mučení
abychom se stůj co stůj přiblížili tajemství těla
zde zvonky v rukou chlapců zvěstují prostince
Začíná se hra opravdovější, divadlo světa přestává
Proti všem hlasům země zvony měly svou pravdu a řekly ji
Žoldnéři se blíží, všechno je zde, i kdyby svíce nehořely
a varhany se nedovolávaly neviditelných zemřelých
Je to hostina, Kanaán nejspíš, ale dveře se náhle otvírají
Evangelium o zázračném nasycení dočteno, kohout kokrháVšichni můžeme zapřít. Všichni se rozprchám
Testo in italiano

Jan Zahr.jpgLa raccolta Rouška Veroničina è del 1949, l’ultima che Zahradnicek ha potuto pubblicare liberamente. Raccoglie una trentina di poesie con temi che vanno dall’osservazione della natura a riferimenti di episodi del Nuovo Testamento. L’unica che ha un riferimento esplicito alla Veronica ha il titolo latino di Theatrum mundi et Dei.

Segnalata da Manu

 


GUTE-URLS

Wordpress is loading infos from clicart

Please wait for API server guteurls.de to collect data from
www.clicart.it/giacomo/Displa...

Così siam fatti. Questo è lo spettacolo
E nell’algida luce spettrale più non si distingue la scena dalla platea.
Le risate strepitano come gioielli inutilmente ridotti in frantumi
che dal mondo continuamente si riversano e vengono sparsi qua e là,
mentre le lacrime di glicerina rigano il finto viso pesantemente truccato
che recita e osserva la sua parte.
Ed ecco che agli angoli delle labbra fasulle e degli occhi stralunati
domina su un oscuro brulichio
il signore delle mosche.

Eppure ogni tanto
quel volto ingannevole si mostra mortalmente veritiero,
come se improvvisamente tutto dipendesse da lui.
Le lacrime di glicerina sgorgano come umanissimo sangue
le labbra mendaci testimoniano aspramente contro di noi.
Gli occhi si aprono e si chiudono come l’alba e il tramonto dell’ultimo giorno
dopo il quale nulla resterà,
e verso le affollate gallerie della storia con i loro occhi spalancati,
che all’improvviso si arrestano dalla paura,
fissa lo sguardo
il velo della Veronica.

Così siam fatti, e così giochiamo con il fuoco che brucia ma non consuma
mentre avremmo la possibilità di andarcene da questo inferno consegnando la caparra.

E saremmo così diversi, tutto sarebbe diverso
se ci levassimo la maschera della nostra reputazione
se ci togliessimo le grevi scarpe dei doveri che sappiamo compiere
e a piedi nudi oltrepassassimo la soglia del Regno di Dio, là in mezzo ai bambini
e con loro guardassimo le mani di Dio mentre creano le stelle
e tutto ciò che annualmente ritorna,
dalla violetta al temporale.

Attraversiamo scalzi la soglia della domenica, la soglia della Casa di Dio.
Eccoli che cantano. E mentre fuori si cerca a tutti i costi di cogliere il mistero del corpo nelle sale anatomiche, negli ospedali e con le torture,
qui le campane guidate dai fanciulli annunciano candidamente che ha inizio la scena autentica, mentre il teatro del mondo sta per concludersi.
Le campane annunciano la loro verità su tutte le voci della terra: ecco, i mercenari si avvicinano, tutto è già qui, anche se le candele ancora non ardono e l’organo
non interpella i morti ormai scomparsi.
È il banchetto nuziale, probabilmente quello di Cana,
ed ecco le porte improvvisamente aprirsi,
il Vangelo della moltiplicazione dei pani è stato proclamato, il gallo canta.

Tutti dovremo rinnegare, tutti ci daremo alla fuga.

Traduzione di Angelo Bonaguro.